Příběh Petříka

Příběh Petříka

Petřík

Jsem maminkou čtyř dětí. Dvě již žijí své vlastní životy se svými partnery, jsou zaopatřené a věřím, že i šťastné. Vídáme se velmi často. Mladší dvě děti se mi narodily z druhého vztahu a přišly už v pozdějším věku, přesto každý den děkuji Bohu, že je mám, protože děti jsou velký dar a naplnění života.

V roce 2006 se nám s manželem narodil doslova vymodlený a zdravý chlapeček Petřík. Bylo to výstavní, veselé a prospívající dítě. K Petříkovi za dva roky přibyla ještě holčička Vanesska a mně se tím splnil sen – mám čtyři děti, které jsem vždy chtěla mít.

Petřík se vyvíjel stejně jako jiné děti, byl ovšem trochu větší a baculatější, a tak skutečnost, že se začal stavět na nohy a chodit později, než je obvyklé, jsme přisuzovali právě jeho tělesné konstituci. Okolo 8. měsíce věku jsem začala pozorovat jisté odchylky, jako například to, že nereaguje na své jméno, nenavazuje oční kontakt ani s námi rodiči, ani s nikým jiným a jeho hry začínají být velmi podobné, až rituální.

Po domluvě s dětskou lékařkou jsme absolvovali vyšetření sluchu, abychom zjistili, zda slyší, ale pro Petříkovu odlišnost a obrovské problémy muselo toto vyšetření proběhnout v celkové narkóze. Výsledek byl negativní, následovala celá řada jiných vyšetření, jako např. u psychologie, neurologie, psychiatrie. Začalo se mluvit o možnosti, že Petřík trpí autismem. I když jsem o diagnóze nic nevěděla, nebránila jsem se nechat udělat Petříkovi diagnostické vyšetření na psychiatrické klinice v pražském Motole, abychom autismus případně vyloučili a dopátrali se, co se to s Péťou vlastně děje. Péťův tatínek s ním na klinice zůstal celý týden, aby syn nebyl vystaven stresu z odloučení. Bohužel, diagnóza se potvrdila a z Prahy odjížděli s verdiktem poruchy autistického spektra.

Poté jsme absolvovali nespočet dalších testů. Bylo jich tolik, že už si na mnohé ani nemohu vzpomenout. Vzpomínám si jen, že jsme procházeli neskutečnými těžkostmi, stresy, pocity obviňování a neustálého kladení otázek typu PROČ?!

Všechna další vyšetření diagnózu jen a jen potvrzovala, navíc se začaly objevovat ještě mnohé další, jako ADHD, hyperkinetický syndrom, těžká mentální retardace, pika (porucha přijímání potravy, při které dítě pojídá látky a věci, které pro lidské tělo nejsou stravitelné, např. hlínu, dřevo, plasty, zvířecí výkaly nebo vlasy).

Jakkoli to bylo proti našemu přesvědčení, museli jsme začít podávat psychofarmaka a hledali způsob, jak Petříka dostat do takové formy, aby mohl aspoň na pár hodin denně navštěvovat školku. S tím jsme ovšem nikde nepochodili, všechny mateřské školy v okolí od nás daly ruce pryč, slyšeli jsme stále jen výmluvy, proč to nejde. Byli jsme naprosto zoufalí, vyčerpaní a bezmocní. V tu dobu nám Petřík nespal ani v noci, trval na svých rituálech – třeba přehrávání téhož filmu nonstop, ve dne v noci. Nikdo k nám nesměl, ani my jsme nikam nemohli. Míval záchvaty ze zvuku zvonku, vrtačky, mixéru, lidského smíchu, pláče…Sebemenší odchylky od běžného chodu způsobovaly obrovské záchvaty zlosti, úzkosti, sebepoškozování…

Když už se mi zdálo, že nemohu dál, obrátila jsem se na víru. Bůh mi ukázal, že v životě budou různé těžkosti, ale že je společně překonáme…

Našla jsem mateřskou školu v jiném městě a bez váhání jsme se přestěhovali. Tam se Petřík postupně začlenil do kolektivu čtyř dětí s kombinovaným postižením a začalo se blýskat na lepší časy. Roky šly dál a Petřík nastoupil do školy ve stejné budově, kam byl přijat asistent pedagoga a časem i osobní asistentka, jelikož s věkem přibývaly záchvaty a Péťa byl čím dál méně zvladatelný.

Okolo jeho desátých narozenin přišel zlom. Dodnes nevím, zda byla na vině diagnóza či přístup školy, objevily se ale takové potíže, že jsme museli s manželem znovu shánět jiné zařízení. Naštěstí se podařilo a Petřík navštěvuje úžasný stacionář, kam ho vozím, i když to každodenně znamená vzdálenost 76 km.

Další problémy na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat a v březnu loňského roku se Petříkovy stavy opět zhoršily. O měsíc později jsme podstoupili hospitalizaci na psychiatrické klinice v Brně. Odtud jsme se vrátili s doporučením, že vzhledem k nastupující pubertě, kdy se stavy mohou rapidně horšit, je nezbytný osobní asistent do stacionáře. Díky bohu se nám velmi brzy podařilo sehnat milou a zkušenou paní, která nyní jako osobní asistent o Petříka pečuje 4 hodiny denně po dobu vyučování. Je vysilující shánět finance na tuto službu, kterou stát nehradí, ale pro svého syna uděláme maximum.

Tyto řádky jsou jen osnovou k příběhu, který prožíváme každý den. Jsou to nekonečné hodiny slz, odříkání, trpělivosti, ale pak radosti a vděčnosti, protože ovoce dozrává a všechno, co z hloubi srdce a z víry očekáváme a čemu věříme, se začne naplňovat. Nebudu tu psát o pádech, budu tu psát o vstávání a napřímených stezkách, po kterých když půjdeme, nemůžeme zabloudit.

S láskou všem maminka Petříka Soňa

Petřík nemá mnoho zálib, rád kreslí, hraje si na tabletu, miluje jízdu na kole a houpání na houpačce. Má rád zvukové hračky, autíčka a traktory, knížky s písmenky a čísly. Rád staví kostky a skládá stavebnice.


5 komentářů

Přidat komentář

Potřebujete poradit nebo zjistit více informací jak můžete i vy pomoci nebo požádat o pomoc?